THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není nad to probudit se ve spacáku na krásném poli, které bylo řádně zaléváno předchozí večer. Sluníčko vám stydlivě prvními paprsky ohmatává obličej a směrem k hypersámošce už se táhne vyšlapaná mravenčí stezka plná černooděnců. Po nezbytném vejletu, improvizované ranní hygieně a doplnění živin, rázuji do areálu, kam dorážím na třetí kapelu. Tou je pro změnu jednočlený projekt Roela Nydooma (SUPPOSITORY, THE BITCH IN THE VAN,…) nazvaný ANAL PENETRATION. Hudba spočívající v gore-grindovém šuplíčku byla velmi poplatná názvu celého projektu a kdybych měl volit barvu toho, co jsem slyšel, byla by to jistě hnědá. Další hrající je o poznání zajímavější. Dlouhovlasí vymydlení Holanďané produkující výtečně napálený grindcore mi rozhodně z počátku dne zpravili chuť. Živočišný set stavějící na švédských kořenech nestorů žánru vystřídala „zábavná“ grindová hopsačka ze stejného státu - RECTAL SMEGMA, o které nemohu říci víc, než to, že mě nebavila. Po nich tu je polská výprava PYORRHOEA se svým death metalem věrným kořenům ve své zemi. Jejich set skýtal řemeslně kvalitně odvedenou práci, která nepobouří, nepřekvapí, ale ani neurazí. GONORRHEA PUSSY po nich působí mnohem energičtěji. Vokalista s SM maskou na hlavě doplněnou vkusně slušivými střapci svým kanálem vytuněným hrdlem do lidí hrne první gore grindovou hopsavou výživu, která se málokdy zvrhává do jakéhokoliv sypání a většinou zůstává ve středních tempech. Na kapelu NAMEK probíhám stánky a dopřávám si obědovou pauzu, to, co se strhne po ní mě však zanechá se stavu lehce dezorientovaném. Britové RETH mi jsou podezřelí již při zvučení rytmiky. Žádné umca umca umca ani trrrrrrrrrrrrr. Ono to bylo trrrr tutu du du dududud trrrrrrrrr trr trrr tr trrrrr dududu du dudu tata. Jakmile spustili, tak jsem se zamiloval a vědět jsem, že tuto lásku žádná jiná letošně obscínská jen tak nepřekoná. Technický death/grindcore s polyrytmickou základnou a spoustou zvratů, do toho všeho agilní řvoun, který se na pódiu chová jako by na něj nezíral zpola plný areál lidí. Tento set mi uběhl velmi rychle a ihned po něm se vydávám shánět stříbrnou placku. Nalézám ji v grindshopu za bratru stodvacet korun no nekupte to. Zvláště když ta CD placka je jako poctivá česká střešní taška – tedy pálená.
Po těžko stravitelných technických Britech přichází lightspeedové komando z Brazílie – DISCARGA. Punkem olíznutá fastcorová smršť s živelnou pódiovkou je přesně to, co jsem po RETH potřeboval. Příjemná nekomplikovaná jízda, které dýše do plachet rytmická vichřice a štěkavý vokál, působí pod pódiem jako dynamit. Rázem je vše v pohybu, který neustává ani s holandskými fastcorovými oři BLOOD I BLEED. Rychlý set, krátké stopáže skladeb a téměř žádné prodlevy napomáhají tomu, že tyto sety uběhnou podezřele rychle a zastaví se až u death metalových britů DEAD BEYOND BURIED. Ti mě vyloženě nenudí, ale marně hledám v jejich tvorbě něco opravdu zajímavého.
Následující set je zajímavý už od pohledu. K mikrofonu se totiž sápe kříženec Aťky Janouškové a Heleny Růžičkové. O tom, že toto není jen tak nějaká teta ze závodní vývařovny nás přesvědčuje první skladba skupiny VÖETSEK, která v sobě snoubí thrash metalové kořeny s fastcorovou mízou. U baskytary je taky lehce oplácaná žena, ale s frontmenkou Amy soutěžit rozhodně nemůže. Kdyby tu nazval někdo plnoštíhlou, tak plnoštíhlost založí odbory a začne stávkovat. Inu jsem velmi zvědav, jak některé její průpovídky přijmou aktivisté na Fluff festu. Výrazná skupina není jen díky vokalistce, ale i hudebně jde o nadstandardní úlovek, a to hlavně díky dvěma mužům v sestavě – kytaristovi a bubeníkovi.
Za kapelku BLOODY PHOENIX, kterou stihla pohroma čítající spálené maso, přetrhaná svalová vlákna a zábavní pyrotechniku, nastupují na prkna čeští LAHAR. Další formace s fatscorovou rytmikou a pravověrným thrash metalistou s plachtou značky KREATOR na džísce u kytary, zadělává na další kvalitní a intenzivní set přetékající energií, kvalitní hardcorem i myšlenkovým poselstvím. Po nich se na scénu šinou vzrůstem malí němečtí kluci z DEAD. Jejich deathgrindová jízda nepostrádá šťávu, kterou toto trio prolévá do vděčných prvních řad pod stage. Ke konci je jim dokonce dovoleno přidat jeden vál navíc, a tak není důvod k nespokojenosti.
Spokojený úsměv mě neopouští ani při dalším, hluboko zarytém jménu. Budějickoprachatičtí GRIDE jsou známi vystoupeními, která si drží stále vysokou laťku. Stříbrovlasý Otec Inikus u mikrofonu si energičností v ničem nezadá s o generaci mladšími vokalisty a zasypává publikum nasraným grindujícím hardcorem s českými texty. Po této iontové výživě je tu další vzpruha, tentokrát ze země šnekožroutů. Franzouští BENIGHTED budí respekt nejen přísným asijským kytaristou, ale i death metalem moderního střihu přecházejícím do brutálního hardcoru. Parádní živelný set, na jehož konci se baskytarista vydává na pouť po téměř celém areálu Trutnova, kde ho staví několik festivalových hostů v rouše Adamově. Natlakované vystoupení, které rozhodně nestavělo na monotónnosti nebo přímočarosti bylo "trutnovskými" přijato s velkým nadšením.
Další kapelka je pamětnická. Pamatuje totiž i Obscene Extreme s pořadovým číslem jedna. ENTRAILS MASSACRE si dali záležet, aby ještě před hraním tento návrat jak se patří oslavili, a tak vokalista Danilo už vykazuje charakteristické známky sociální únavy. S mikrofonem si příliš hlavu nedělá, když nezpívá on, zpívají fanoušci, kterým ho přenechává. Grindcore, který produkují, je po BENIGHTED trochu slabší kávou, ale to se má již brzo změnit. Na scénu totiž vstupuje postavou nenápadný, avšak charismatický šikmooký punker a odkládá si notně ocvočkovanou vestičku... Je tu Yeap a sním neodmyslitelně i crustpunkeři ze země klokanů. PISSCHRIST se s tím hned od počátku odmítali mazlit, od první chvíle obhroublej vejpal v punkovém stylu. Frontman neustále se koupající po lidech háže dokonce i securitas z pódia do hladového davu. Hudební zběsilá jízda získala ten večer hodně bouřlivé reakce publika a ochrana scény měla plné ruce práce s fans lezoucími za kapelou. Dramaturgicky vypečeným tahem bylo dát hned po tomto masakru vylidněné ska-swing grindery LE SCRAWL. Saxofonek, klávesky, chropot a hopsací grindíčkové vsuvky zadělávají na parádní pulzující a odlehčenou zábavu. Lehkost v jejich stylu mám rád a i letošním vystoupením zahřáli u srdce.
Po nich nastupuje jeden z headlinerů festivalu - Mikka Luttinen a jeho IMPALED NAZARENE. Death-black metalová jízda trvající více jak hodinu je v mnoha místech notně ubíjející, mně osobně by stačil poloviční čas. Ani očekávání velkého zla nebylo korunováno úspěchem, jen další set, který příliš nevybočoval z průměru a nebýt Luttinena, asi by podobná kapela nikdy nebyla v primetime. Nicméně hodně lidí se bavilo a celé hlediště bylo opticky zaplněno, takže jim to přejme. Dalšími headlinery byli chicagští MACABRE. Trojlístek se mi zdál trošku unavený, velké pauzy mezi skladbami, místy chybějící charakteristické vyprávěnky o masových vrazích, to vše působí jako by byli Američané trochu z formy. Vyrovnává to však hudební kvalita a hlavně přesnost, kterou MACABRE předkládají. Vše pěkně sedí, zvuk kytary hnaný přes dva zesilovače a čtyři bedny má potřebné grády. Ačkoliv jejich logo zabíralo na plakátě největší místo, působili všichni z kapely neuvěřitelně civilně bez nějakých velkých gest. To už mi únava těla signalizuje, že poslední kapelou, kterou letos na Obscínu uvidím budou EXTREME NOISE TERROR. Vydatná punkcorová smršť se dvěma stále agilními hecujícími řvouny u mikrofonu dokazuje, že tato legenda zdaleka nepatří do starého železa. Čas se našel i na politickou agitaci a jede se dál, jen ať se lidi točí! Následující DESECRATION nedorazili a během následujících tří si již spokojeně stelu spací pytel na vlahé trávě.
Ačkoliv letošní jubilejní ročník nebyl dramaturgicky tak výtečně natlakován, jako minulý, rozhodně člověk objevil sety, které stály za povšimnutí a i které ho vyloženě potěšily. K tomu uvolněná atmosféra, kterou zaručeně nevládne žádný jiný festival, všude plno lidských zvířátek i zviřátkoidních lidiček… Jen nevím, jak to vlastně vypadá s budoucností areálu. Již dlouho před festivalem se rozkřikla zpráva, že na místě letního kina vyroste hypermarket. Že bychom příští rok již na Obscene Extreme nejeli na Bojiště?
foto: Bart
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.